Není dům jako dům

Dosud mám v paměti, jak moji rodiče stavěli svou chatu. Neměli tehdy rozhodně peněz nazbyt, a tak se značnou měrou stavělo z toho, co se našlo někde po okolí. A jedině díky tomu tehdy měli mí rodiče aspoň trochu lepší názor na jimi jinak zavrhované vládnoucí komunisty. Protože tu strana a vláda rozhodla po válce o zboření budov vylidněných po odsunu sudetských Němců, ovšem nenamáhala se s likvidací zbořenišť, takže se tu v okolí i tři desítky let po válce dalo lehce posbírat dost stavebního materiálu, cihel, kamene a trámů, což stavbu výrazně usnadnilo a zlevnilo.

Akorát se tehdy nemohlo hledět a také nehledělo na to, jak kvalitní byly ony tehdejší stavby, nejen ta naše, z pohledu energetické náročnosti. Ta se tehdy prostě neřešila. A nebyl ani důvod. Žilo se tu přece podle hesla po nás potopa, a kdo by se tedy staral o to, kolik se ztopilo dřeva, uhlí nebo dejme tomu nafty? Ale dnes je doba o mnoho jiná. Dnes už se tu hledí i na hospodárnost nebo nehospodárnost objektů, co se jejich energetické náročnosti týká. A je to logické, protože přírodní zdroje paliv nejsou neomezené, energie zdražují, spalování fosilních paliv je neekologické, a tak je moudré energiemi šetřit.

A když už se staví, určitě se bere v potaz i to, kolik bude stát třeba vytápění nově budovaných objektů. A když buduje stavební firma rodinné domy, které jsou nízkoenergetické, lze ji jedině pochválit. Protože život v takových budovách nebude později dražší, co se jejich provozu týká, než to musí být, lidé tu nebudou přeplácet na energiích ani šetřit za cenu nošení teplého oblečení i doma. A když už se takové nízkoenergetické budovy staví, měli bychom se o ně určitě zajímat. Ve svém vlastním zájmu, respektive v zájmu našich peněženek a přírody. Protože energie sotva někdy zlevní a na typu budov tak záleží, jak se nám bude žít, když si je koupíme.